Všední život v Sovětském svazu, nejen během čistek ve třicátých letech a na přelomu let čtyřicátých a padesátých, byl prostoupen atmosférou strachu, udavačství, snahou nevybočovat a neupozorňovat na sebe. Ještě v době existence prvního státu dělníků a rolníků vznikala – vedle rozsáhlé memoárové a reportážní literatury – díla se snahou tuto atmosféru zachytit a zprostředkovat dalším generacím. Z těch česky dostupných připomeňme alespoň Děti Arbatu Anatolije Rybakova nebo Tmu o polednách Arthura Koestlera; výstižný obraz padesátých let podává i detektivní román Dítě číslo 44 a jeho pokračování z pera Toma Roba Smithe. Společným rysem těchto i mnoha dalších románů je skutečnost, že život v Sovětském svazu líčí převážně z ruské perspektivy, což je pochopitelné, neboť Rusové představovali v rámci SSSR dominantní národnost a Rusko zabíralo v rámci tohoto státu území větší než všechny ostatní svazové republiky dohromady. Přesto bychom neměli zapomínat, že Sovětský svaz nebyla jen Moskva, Leningrad a nekonečné sibiřské dálavy poseté gulagy (případně v pozdějším období ještě Černobyl). Expanzivní politikou se Sovětský svaz rozšířil až do stejných zeměpisných šířek, ve kterých leží třeba Španělsko nebo Řecko. Kontrastem mezi uvolněným naturelem jižanů a tuhým komunismem, řízeným z daleké Moskvy, se zabývá jen velmi málo v češtině dostupných knih, a už proto je nutné ocenit krok nakladatelství Host, které k nám (i v těchto pro literární trh nelehkých časech) uvedlo v překladu Michaely Škultéty rozsáhlý román gruzínsko-německé spisovatelky Nino Haratischwiliové (*1983) Osmý život (pro Brilku). V Německu se v roce 2014 bezprostředně po vydání dočkal vřelého přijetí čtenářů i kritiky.

Autorka se narodila v gruzínském hlavním městě Tbilisi, od poloviny devadesátých let ale žije v Německu a v němčině také píše divadelní hry a romány, z nichž Osmý život (pro Brilku) je v pořadí třetí a první přeložený do češtiny. Za svou tvorbu Haratischwiliová získala řadu ocenění, mj. cenu Adalberta von Chamissa, určenou německy píšícím autorům neněmeckého původu. Lze jen litovat, že kvůli pandemii byl zrušen letošní ročník Světa knihy, jehož se měla osobně účastnit.

Osmý život (pro Brilku) je koncipován jako klasická rodová sága, popisující osudy několika generací jedné rodiny od počátku 20. století do doby nedávné (vyprávění končí krátce před vypuknutím rusko-gruzínského konfliktu v létě 2008). Titulní postava Brilka je mladá dívka, kterou její teta seznamuje se složitou historií celé rodiny Džašiových, historií samozřejmě ovlivněnou dramatickými zvraty uplynulého století. Na rozdíl od jiných rodových ság mapujících 20. století je v tomto románu v centru pozornosti silné postavení žen několika generací, zatímco muži – s výjimkou dědečka Konstantina, který v dějinách rodiny několikrát sehrál osudovou roli – jsou jakoby odsunuti do pozadí a jejich pokusy dosáhnout v životě něčeho zásadního zpravidla uvrhnou je samotné i jejich blízké do ještě většího neštěstí. Ženy z rodiny Džašiových tak musejí nejen převzít odpovědnost za celou rodinu, ale v prostředí totalitního režimu i trpět za provinění svých manželů a otců. Zpočátku by se mohlo zdát, že tato ženská perspektiva odsune válečné konflikty, které spoluutvářely ruské dějiny 20. století, na okraj pozornosti, ale naopak, právě tyto spletité geopolitické souvislosti ovlivňují i životy žen v malé a od válečných front vzdálené Gruzii. Jak dokáže žena ublížit ženě, pak zaskočí přinejmenším v jedné scéně i notně otrlé čtenáře.

Ani generace vyrůstající po skončení druhé světové války se nemohou těšit z bezstarostného života. Příliš mnoho skutečných i domnělých válečných křivd znovu a znovu komplikuje osud také těm, kdo se narodili mnohem později. Dogmatismus dědečka Konstantina, stále méně chápajícího změny, jimiž svět na obou stranách železné opony prochází, k rodinnému klidu rovněž nepřispívá. Rodinu nadto štěpí i Konstantinova sestra zvaná Kitty, které se podaří vycestovat na Západ a nastartovat v Londýně poměrně úspěšnou hudební kariéru. Zatímco pro Konstantina přestává v podstatě existovat, jeho vnučky jí jsou fascinovány a pilně shromažďují cokoliv, co si z tvorby jejich příbuzné najde cestu až k podhůří Kavkazu. Významnou roli v rámci této dějové linie sehrávají i události pražského jara a srpnová invaze, což spolu s dalšími zmínkami o Praze, Československu a českých reáliích jistě potěší nejednoho českého čtenáře.

Pokud bychom však román zaškatulkovali jen jako případovou studii z dějin Gruzie 20. století, ignorovali bychom řadu dalších aspektů, které autorka do knihy vložila. Čtenář se nemá spolu s titulní Brilkou poučit jen o dějinách Gruzie, ale i obecně o mentalitě Gruzínců, jejich vztahu k Rusku, o počátku devadesátých let a snaze o sebeurčení jejich národa, které však zároveň nemělo být dopřáno Osetincům a Abcházům. V neposlední řadě se Haratischwiliová zamýšlí nad z dnešního pohledu poněkud nejednoznačným postavením Gruzínců v rámci Sovětského svazu, kde se těšili určitým privilegiím a jistotám, o nichž si jiné malé svazové národy mohly nechat jen zdát. Důvod si není těžké domyslet – z Gruzie pocházel jeden z nejhorších diktátorů dějin (jehož autorka zásadně nejmenuje) a také jeho téměř všemocný velitel tajné policie, který svého pána přežil jen o několik měsíců (ani on není v knize uváděn jménem).

Dalším specifikem románu jsou prvky magického realismu, kterých autorka užívá střídmě, přesto jejich prostřednictvím vytváří díky zasazení příběhu do prostředí země ovládané striktně ateistickou a materialistickou ideologií neopakovatelnou a velmi působivou atmosféru. Omamná vůně čokoládové směsi, vařené dle tajného receptu zakladatele rodu, se nese stránkami knihy navzdory všemu nedostatku a beznaději a utkví čtenářům v paměti ještě dlouho po přečtení, stejně jako mrtví hrající v zahradě karty bez ohledu na strasti, jimiž procházejí živí.

Jeden z nemnoha reprezentantů gruzínské literatury na českém trhu by zájemce neměl odradit svou tloušťkou. Komplexně vystavěný děj, kde i zdánlivá banalita časem získává zásadní význam, čtenáře po poněkud pomalejším rozjezdu vtáhne a názorně ukáže, jak tragických rozměrů může dosáhnout život v nesvobodě.